Chcete změnit svět? Pečujte o sebe, říká socioložka Marcela Linková

Čtení na 3 minuty

Odhaluje a odstraňuje nerovnosti ve vědeckém prostředí a největší inspirací jsou pro ni vynikající a odhodlané akademičky. Marcela Linková, jejímž posláním jako vedoucí NKC – gender a věda je dělat vědu férovější pro všechny, je Moje Heroine 2023 a tohle je její hrdinský dotazník.

Jaká žena vás v životě nejvíc inspirovala nebo stále inspiruje?

To je spíš na seriál… Vždycky jsem se strašně moc učila od chytrých akademiček, které byly své, nebály se autenticky mluvit o své zkušenosti a měly takovou klidnou pevnost. Přišlo mi hrozně inspirující, když používaly teoretické koncepty, a zároveň hovořily ze sebe. Z těch, které jsem jen nečetla, ale měla možnost s nimi spolupracovat, a byly fakt důležité, to jsou: Ulrike Felt z Vídeňské univerzity, Susan Molyneux-Hodgson na University of Sheffield, zesnulá Gerlinda Šmausová z Masarykovy univerzity. Asi první v akademickém světě, kdo na mě takto zapůsobil, byla Lauri Umansky, profesorka genderové historie na Suffolk Univerzity v Bostonu, kde jsem byla semestr během studia na vysoké škole. Její úvodní hodina byla tour de force prekarity, genderové diskriminace a obtěžování, která mi ukázala, jak je možné silně autenticky mluvit z osobních pozic o strukturální diskriminaci a nespravedlnosti a zasadit to do historického kontextu.

Kdybyste mohla hned teď změnit na světě jedinou věc, co by to bylo?

Znemožnila bych výkon sexualizovaného násilí a jeho používání jako nástroje ustavování nadvlády ve všech jeho formách – od násilí na dětech přes genderově podmíněné formy násilí zejména proti ženám a LGBTQI+ lidem až po zneužívání znásilnění jako válečného nástroje.

Co už se vám změnit povedlo?

Některé věci jsou malé a strašně silné. Když na přednášce, workshopu nebo školení vidím, že se mi podařilo věci kolem genderové nerovnosti vysvětlit tak, že to najednou někomu došlo, vidím tu změnu v očích, pohyb v těle. To je strašně silné a o tohle jde vlastně nejvíc.

Jsem pyšná na knihu rozhovorů s disidentkami a signatářkami Charty 77 – Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Na to, že se mi ji podařilo prosadit, sehnat finanční podporu a v rekordním čase s kolegyněmi zrealizovat. Tohle je herstory, která tu chyběla, a budu vždycky pyšná, že to byl počin, který se zapsal, který řekl, že disidentky a chartistky mají v historii místo a musí být vidět. Že bez nich a jejich role nemá smysl se věnovat historii odporu proti režimu od 70. let do revoluce.

Co byste poradila ženám, které chtějí „změnit svět“?

Aby věděly přesně, proč to chtějí dělat, a byly s tím v pohodě. Ne všechny důvody musí být altruistické, a to je taky v pořádku. Aby se podívaly na svoje strachy a pracovaly na tom, aby se s nimi vypořádaly. Strach blokuje náš hlas, schopnost stát si za svým a dát druhým hranice. Aby v procesu práce na tom, co chtějí změnit, pečovaly o sebe a věnovaly pozornost tomu, jak se cítí. Vyhořet člověk může rychle a cesta zpátky není jen tak.

Jaký je váš vztah k módě? Jak to, co máte na sobě, ovlivňuje to, jak se cítíte, při své náročné práci?

Co mám na sobě je pro mě strašně důležité, je to pro mě forma vyjádření, je to forma kreativity, na kterou mám míň času, než bych chtěla. Mám doma látky, které roky čekají na to, že je střihnu a budu šít. V jiném životě bych chtěla navrhovat módu a tašky.