„Jsem pyšná na to, že jsem vždycky mohla být sama sebou,“ říká Eva Pavlíková, která pomáhá digitalizovat Česko

Čtení na 3 minuty

Touha sloužit lidem a společnosti ji přivedla do organizace Česko.Digital i ke studiu na roli farářky. Jaké pro ni je fungovat v převážně mužském prostředí výpočetních technologií? A proč se pustila do teologie? Představujeme Evu Pavlíkovou, jednu z držitelek ocenění Moje Heroine 2023.

O úspěchu a neúspěchu:

Já slovo neúspěch moc nepoužívám. Všechno je otázka životní cesty. Pro mne je důležité, jak situaci umím zpracovat pro sebe a vyjít z ní do budoucna. Také nemám pocit, že se člověk musí ze všeho poučit. Takové to „všechno zlé je pro něco dobré“ nefunguje. Přijímám věci takové, jaké jsou. Pamatuji si, že jsem jednou v týmu řekla, že je důležité umět trpět, protože život je těžký, a také si pamatuji jak negativně to tehdy bylo přijato. Věřím ale, že umění trpět a projít si i neúspěchy a nezdary je stejně důležité jako procházení dobrým obdobím.

O tom, proč se rozhodla studovat na farářku:

Byla to delší cesta. Před rokem a půl jsem se zúčastnila programu s názvem ženský leadership. Tam jsem zjistila, že manažerská dovednost, kterou jsem se učila, je pro mne vyčerpávající právě proto, že jsem se jí učila od mužů. Součástí ženského leadershipu bylo hledání osobní mise. Vyšlo mi, že moje cesta je ukazovat cestu k Bohu. Za věřící se ale nepovažuji, protože Bůh pro každého znamená něco jiného. Pro někoho je to persona, pro někoho příroda, pro mne jsou to ptáci, je to celkem jedno. Mám občas pocit, že averze ke slovu Bůh nás omezuje v naší spirituální cestě, která se vlastně stejně děje. Hledala jsem způsob, jak tuhle svou osobní misi naplnit, a pro sebe jsem si to přeložila jako službu lidem. Takže chci zkusit, jestli tohle je ta cesta k naplnění. Zároveň je studium latiny, novozákonní řečtiny, hebrejštiny a liturgického zpěvu něco úplně jiného, než když jsem studovala výpočetní techniku. Je to nesmírně obohacující.

O tom, jaké je být ženou v převážně mužském prostředí:

V práci ne, ale na střední škole jsem si v tomhle ohledu zažila své. Studovala jsem průmyslovku a ve třídě jsme byly jen tři holky. Měli jsme pana profesora, který před celou třídou říkal: „Pavlíková, ty seš takovej můj lakmusovej papírek. Když to víš ty, tak to vědí všichni.“ Udělal ze mě totálního pitomce. Mám pocit, že když člověk zažije něco tak výrazného, tak je pak možná vůči takovým situacím méně citlivý. Myslím ale, že jsem vždycky dostala dobré příležitosti. Muži i ženy mohou nabídnout jedinečnou perspektivu k jakémukoli problému a je dobré vnímat silné stránky každého člena týmu. Moje zkušenost ale neznamená, že se ty negativní situace nedějí.

O tom, na co je nejvíc pyšná:

Osobně na to, že jsme s partnerem spolu dvanáct let a že máme dva syny. Daří se mi balancovat práci a vztah, byť je to někdy strašně těžké. Je mi čtyřicet dva a pořád se utěšuju tím, že se říká, že pracovní vrchol nastává v padesáti. Do čtyřiceti se sbírají zkušenosti, takže mám pocit, že je teprve začínám zužitkovávat. Neumím jmenovat jeden jediný projekt. Jsem pyšná na to, že jsem vždycky mohla být sama sebou. Když se ohlédnu, nevidím nic, za co bych se musela stydět.