Lidé jako já jsou považováni za velká nemluvňata, říká Rudolfová. Pere se za práva lidí s postižením

Čtení na 3 minuty

Nelituj se, buď silná, říkali v dětství doma Jitce Rudolfové. Věta, která ji měla ochránit, se ale nadlouho ukázala jako svazující mantra. Jitka svůj život věnuje obhajobě práv lidí s postižením. Jako kvadruplegička dobře ví, že každodenní realita dokáže být plná překážek. Ke svému tělu se ale postupem času naučila přistupovat s respektem, jaký si zaslouží. Jitku Rudolfovou jsme pro web Heroine.cz vyfotili v outfitech značky Answear.LAB. Ta přesvědčuje limitovanou kolekcí „No Shame“, že tělo každé ženy je krásné.

„Minulou zimu jsem sháněla společenské šaty. Měla jsem představu ženských, originálních, udržitelných šatů, co by nebyly černé ani tmavě modré. A opravdu jsem tehdy takové našla! Když jsem si je v prodejně oblékla, bylo to prostě ono. To jsem se sama v sobě cítila fakt dobře,“ vypráví Jitka Rudolfová v reakci na otázku, v jaké situaci se cítila skutečně krásná. „Ale jinak si o sobě myslím, že mám šmrnc, docela často,“ usmívá se. „To, na co jsem na sobě opravdu pyšná, jsou moje hluboké oči, zrzavé vlasy a otevřené srdce.“

Jitka Rudolfová se narodila s dětskou mozkovou obrnou, má vadu řeči a používá vozík. S některými úkony jí pomáhá asistentka. Odmala proto musela ve vztahu ke svému tělu řešit docela jiné otázky a problémy, než s jakými se běžně potýkali její vrstevníci. Přesto – nebo právě proto – svou jinakost prý v pubertě tvrdošíjně vytěsňovala. „Pamatujete si mamutku Ellie z Doby ledové, co všem tvrdila, že je vačice? Přesně tak jsem se chovala, když jsem procházela pubertou. Vyrůstala jsem naprostou většinu času mezi lidmi bez postižení, stejně jako Ellie vyrůstala mezi vačicemi,“ přirovnává trefně Rudolfová na svých sociálních sítích.

---

„Fungování psychiky je v tomhle dost fascinující,“ říká. „V naší rodině převládalo heslo: hlavně se nelituj, buď silná. Okolí taky oceňovalo, že jsem ta usměvavá, věčně pozitivní Jitka, co svoje postižení takzvaně vůbec neřeší. Šikanu jsem ve škole naštěstí nezažila, až na nějaké marginální excesy, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Za to nicméně vděčím svým rodičům, kteří pro mě vybrali skvělé malé školy, kde byla šikana dítěte na vozíku skoro až nemyslitelná. S touto zkušeností jsem spíš výjimkou. Nikde jsem ale nedostala návod, jak zpracovat nepříjemnou emoci jinak než od ní co nejrychleji utéct. Tak jsem utíkala. A hodně daleko, třeba až do jiných, smyšlených světů,“ vzpomíná.

„Vačicí“ s úsměvem na rtech, která o nejrůznějších výzvách života s postižením raději moc nemluví, aby co nejméně vyčnívala z kolektivu, tak Jitka zůstávala celé dospívání.

Výzva i uznání

V současnosti by sedmatřicetiletá Rudolfová ani nemohla mít opačnější přístup k životu. Je jednou z tváří iniciativy Žít po svém, která má za cíl být hlasem lidí s postižením: jejich vlastním a autentickým. Dříve působila také jako PR manažerka v Alianci pro individualizovanou podporu, která se věnuje obhajobě zájmů lidí s postižením a jejich rodin. Za sebou má studium veřejné a sociální politiky na Univerzitě Karlově a například také práci pro festival Jeden svět. V souladu s předsudky o „hrdinech s postižením“ by se tak na první pohled mohlo jevit, že Rudolfové zkrátka automaticky patří bezmezný obdiv za to, jak se „statečně pere se životem“.