„Musím žít, jak to cítím já,“ říká Moje Heroine Nina Špitálníková

Čtení na 3 minuty

Je svobodná a je matka. Jde svou vlastní cestou a i když to není vždycky cesta jednoduchá, vyplácí se jí to. Spisovatelka a koreanistka Nina Špitálníková dráždí i inspiruje. Přinesla svědectví o tom, jak se žije v KLDR, a mění pohled společnosti na to, co znamená být sólo máma. I proto ji časopis Heroine oceňuje titulem Moje Heroine.

Poznáte ji snadno. Blonďatá hříva, rudá rtěnka, výrazné tetování. Tím, jak vypadá, provokovala vždycky. „Začalo to tetováním. Nechala jsem si udělat rukáv už v roce 2005. Bylo mi osmnáct, mít potetovanou celou ruku bylo výrazné a všichni to řešili. Teď je pokérovaný každý druhý, tak už není moje tetování ve hře,“ říká autorka úspěšných knih o životě v Severní Koreji Nina Špitálníková v rozhovoru pro časopis Heroine.

Neplánované mateřství: Příběh Niny, který inspiroval a rozdělil

Zrovna v době, kdy měla pocit, že se jí profesně daří, vstoupilo jí do života nečekané těhotenství. A neobešlo se bez kontroverzí. Nina totiž otevřeně promluvila o tom, že zpočátku uvažovala o interrupci a že láska k dítěti k ní nepřišla automaticky. Její příběh sice mnohé komentující pohoršil, ale také se stal inspirací a útěchou pro mnoho matek, které se ocitly v podobné situaci. „Těhotenství a mateřství nebylo součástí mého pečlivě sestaveného plánu. Zcela beze studu přiznávám, že jsem nechtěla být mámou. A pokud by se tak náhodou stalo, tak až kolem čtyřicítky. Do té doby jsem chtěla budovat kariéru a užívat si života plnými doušky. Cestování, život v pohybu, chvíle plné sexu. Kdo by se toho chtěl vzdát? Při pohledu na děti jsem necítila vůbec nic. Nepřipadaly mi ani roztomilé, ani inspirující. A mámy – tak ty jsem na jednu stranu obdivovala a na druhou hluboce litovala. A najednou jsem měla být jednou z nich,“ popsala svůj příběh pro Heroine. Na poslední chvíli si ale umělé přerušení těhotenství rozmyslela, i když věděla, že na dítě bude sama.

Nalezení mateřského citu: Jak Barcelona změnila život jedné ženy

Zpočátku se jako matka trápila, dělalo jí potíže kojení i hojení porodních zranění. Všechno se změnilo, když se rozhodla vyrazit s dvouměsíčním miminkem a kamarádkou do Barcelony. „V tu chvíli se něco stalo. Prásk, mateřský cit mi najednou narazil do hlavy jak bumerang. Cítila jsem to i fyzicky. Od té chvíle jsem si byla jistá  – takhle to mám dělat. Musím si jet svou cestu, musím žít stejně jako předtím. Všechny nároky rodiny a lidí kolem musím ustát a žít, jak to cítím já. Zachránilo to mě i Malcolma,“ vzpomíná. Jakmile se vrátila k životu, na jaký byla zvyklá, začala i s dítětem znovu cestovat a pracovat, dokázala se vrátit i ke svému já a ke své síle
a nezávislosti.

I to nenechává zastánce starých pořádků v klidu. Matky obecně čelí silné společenské kritice z mnoha často protichůdných důvodů. Nina jako svobodná matka, která je veřejně známou a nekonformní osobností, ale provokuje ještě víc. Z kritiky svého vzhledu nebo životního stylu si mnoho nedělá, ale co nesnáší, jsou xenofobní komentáře. „Pak se řešilo, že mám míšené dítě. To mě nadzvedává ze všeho nejvíc. Rasismus nenávidím,“ říká. I když nechce být mluvčí sólo matek, protože díky tomu, že se dokáže dobře uživit psaním, je v trochu jiné situaci, je pro mnohé inspirující, že se jí podařilo se v mateřství neztratit.

Vychovává syna sama, cestuje a stále se úspěšně věnuje psaní. Za knihu Svědectví o životě v KLDR dostala v roce 2021 Magnesii Literu. Podle její poslední knihy Severka vzniká animovaný film. Nyní dokončuje pohádkovou knihu Tota lítá, kterou napsala původně pro svého syna Malcolma.

Článek vznikl ve spolupráci s časopisem Heroine