Čtení na 6 min
03 Říj 2023
Překonala anorexii i poporodní depresi. Teď Kateřina Kopicová ukazuje ženám, že jejich tělo si zaslouží respekt
Autor:
Markéta
Obsah
Žijeme ve světě, kde perfekcionismus odsouvá přirozenost do pozadí. Za svá těla se tak v různých životních fázích stydíme, místo abychom jim daly úctu a lásku. Přijmout sebe samotnou, i se svými nedostatky, je ale obtížný úkol. Módní značka Answear.LAB přesvědčuje limitovanou kolekcí „No Shame“, že tělo každé ženy je krásné a zaslouží si respekt.
„Poprvé v životě jsem se za svoje tělo styděla, když mi bylo asi osm,“ vzpomíná Kateřina Kopicová. „Byla jsem trochu oplácanější dítě. Nijak výrazně, ale nebyla jsem taková ta hubeňoučká holka. Bydlela jsem tehdy se svojí sestřenkou: zatímco o ní rodina často říkávala, že je drobná a křehká, směrem ke mně padaly výrazy jako statná, silná. Vlastně to tenkrát nebylo myšleno špatně, spíš tak, že opravdu mám sílu. Jenže já nechtěla být tou silnou, kterou mě nazvali. Chtěla jsem taky být křehká.“
V současnosti je Kateřině pětadvacet a působí jako sebevědomá, vyrovnaná žena. V roce 2019 založila projekt Tělo s příběhem, který ukazuje ženám, že jejich tělo je normální takové, jaké je. A to včetně jizev, strií a dalších rysů, o nichž nás sociální sítě neustále přesvědčují, že je máme považovat za nedostatky. I přesto (nebo možná právě proto) Kateřina připouští, že cesta k přijetí sebe samotné pro ni byla dlouhá – a leckdy také velmi bolestná.
Jídlo jen naoko
To, že s její postavou má údajně být něco v nepořádku, totiž Kateřině okolí podsouvalo už od útlého dětství. „Rodiče se mi rozvedli právě v osmi letech,“ říká. „Musela jsem se kvůli tomu přestěhovat z menšího města do Brna a do třetí třídy jsem přestupovala z jiné školy. Bylo to pro mě dost náročné období. Všechno bylo nové: místo domku se zahradou jsem najednou bydlela v o dost menším bytě a nelítala celé dny venku. Najednou jsem se mnohem méně hýbala a začala jsem přibírat.“
Tehdy si změn na Kateřinině postavě vedle rodiny všimli i spolužáci – a přišla šikana. „Tenkrát se ve mně na dlouho vzbudil pocit, že jsem jiná. Nedokonalá. Vnitřně se to se mnou táhne vlastně dodneška,“ svěřuje se. „Když jsem byla silnější, pořád jsem poslouchala, že jsem tlustá. Že bych se sebou měla něco dělat, že bych neměla jíst a podobně. I babička, která se mnou a s tátou tehdy bydlela, mi vždycky dávala menší porce, abych toho nesnědla tolik. ‚Ona může, protože je hubená, ale ty bys neměla‘ – podobné věty jsem například ve vztahu k sestřence slýchala neustále.“
Touha po ideálu štíhlosti Kateřinu vedla nejprve k tomu, aby se ve čtrnácti stala vegetariánkou. „U nás doma jedli maso všichni, takže jsem si začala vařit sama pro sebe a měla v jídle mnohem větší svobodu.“ Původní změna jídelníčku se ale brzy proměnila v zástěrku pro hluboké problémy, s nimiž se mladá dívka ve skutečnosti potýkala. O rok později se u Kateřiny totiž naplno rozvinula mentální anorexie.
Pod záminkou vegetariánství předstírala, že si připravuje vlastní jídla: ve skutečnosti žila na jednom pomeranči denně. „Objevila jsem kalorické tabulky a začala se hecovat, abych toho za den snědla co nejmíň. Všechno jsem pečlivě zapisovala a nastavovala si extrémně přísné limity. Ve škole jsem pak kolabovala. Bušilo mi srdce, dělalo se mi zle od žaludku. Jednou se mi udělalo tak špatně, že jsem rovnou ze školy musela jet do nemocnice. Nějak se to tenkrát smetlo ze stolu. Naoko jsem si vařila, takže dál to nikdo nezkoumal.“
Kateřina má na sobě kabát Answear Lab X limited collection NO SHAME, 3399 Kč a lodičky Answear Lab X limited collection NO SHAME, 1199 Kč.
Po maturitě na kapačky
Kolečko hladovění a předstírání o několik měsíců později přerušila další rána: diagnóza roztroušené sklerózy. Kateřina byla v tu chvíli podle svých slov schopná anorexii alespoň částečně vytěsnit. „Hlídala jsem se pořád, ale už ne tak striktně. I doma mě přestali tolik komentovat,” vysvětluje. „Ataku nemoci jsem měla i při maturitě. Jen jsem dopsala zkoušku a jela do nemocnice na kapačky.“
Lékaři Kateřině coby léčbu autoimunitního onemocnění nasadili kortikoidy. „Dost mi zamávaly s imunitou, takže jsem byla často nemocná. Zase jsem se proto přestala hýbat a přibrala zhruba deset kilo. Po maturitě můj život nabral docela rychlý spád: manžel mě požádal o ruku asi půl roku poté. I s vyšší váhou jsem se tehdy cítila hrozně dobře, což byla změna oproti životu s anorexií. A pak jsem otěhotněla.“
Nejsem sama
Kateřina v tu chvíli věděla, že se v těhotenství omezovat nechce. „Řekla jsem si, že si ho prostě užiju. Nepřemýšlela jsem a užívala si. Jenže ručička na váze se tím pádem dál posouvala,“ popisuje Kateřina překotné období, během něhož její život i tělo samotné procházely velkou proměnou. „Najednou se objevily strie. S tím jsem vůbec nepočítala! Postupovaly odspodu a brzy jsem je měla po celém břiše až pod prsa. Byla jsem z toho hrozně špatná. Na internetu jsem si začala hledat fotky těhotenských bříšek, abych zjistila, jak vůbec vypadají těla těhotných žen. Nikdo mi neřekl, že je to normální – doma mě litovali, jak je to hrozné, protože u nás strie nikdo neměl. Bála jsem se o tom vůbec mluvit, připadala jsem si odporná.“
Jednoho dne ale Kateřina udělala krok, který jí a stovkám dalších žen nakonec docela proměnil život: vyfotila svoje popraskané břicho a fotku zveřejnila na Instagramu. Bez filtrů, bez úprav. „Potřebovala jsem vědět, že v tom nejsem sama,“ říká. „Tohle bylo období, kdy se na Instagram obrázky bez filtrů skoro nedávaly, všechno muselo být vyumělkované. Na moji fotku zareagovala spousta maminek. Najednou jsme všechny viděly, že nejsme jediné. Že jsme normální.“
Z fotografie se zrodilo Tělo s příběhem: projekt, díky němuž se nejen ženy po porodu učí milovat samy sebe. Na jaře 2020 vydalo Tělo s příběhem brožurku o mateřství s fotkami reálných žen po porodu. „Projekt byl první svého druhu, který se v České republice soustředil hlavně na maminky a dával prostor ženám sdílet své příběhy,“ vyzdvihuje Kateřina. Na Instagramu nyní má iniciativa skoro 40 tisíc sledujících. V létě Kateřina spustila na Doniu, jejímž prostřednictvím chce vydat magazín o mateřství a distribuovat ho do čekáren porodnic, gynekologů a pediatrů. „Nebojíme se v ní nazvat věci pravým jménem, zcela otevřeně řešíme věci, o kterých se moc nemluví,“ zdůrazňuje zakladatelka.
Projekt hodně změnil taky Kateřinu samotnou: dodal jí sebedůvěru, pocit opory. A to i přesto, že s psychickými následky anorexie se potýká dodneška. „Úplně anorexie nezmizí nikdy. Někde v hlavě ji mám dodnes. Občas mě napadají myšlenky, jako že si nedám večeři, abych byla hubenější,“ připouští. „Ale pak převezme otěže ta druhá část mého já, která ví, že moje tělo potřebuje péči a živiny, aby mohlo fungovat. Když mi vykukují strie na bříšku z plavek, je to památka, připomínka mých dětí. Už jsem na ně vlastně pyšná. Věci, které se mi na sobě stoprocentně nelíbí dodnes, jsem se naučila vnímat právě jako motivaci ke zlepšení, ne záminka k sebekritice. Tenhle způsob přemýšlení bych chtěla předat i jiným ženám: to je důvod, proč dělám to, co dělám.“
Přijetí je víc než láska
Kritikové body positivity se občas zaštiťují tvrzením, že lidé by na sobě především měli aktivně pracovat, a ne se akceptovat takoví, jací jsou. Podle Kateřiny je ale přijetí sebe sama naopak nutnou podmínkou pro to, abychom mohli dál růst a zlepšovat se. „Když přece člověk něco má rád, dává tomu potřebnou pozornost, chce se o to starat. To platí i o našich tělech. Vždy mluvím raději o sebepřijetí, než o sebelásce – člověk se přece nemusí stoprocentně milovat, ale měl by sám sebe respektovat,“ uvažuje.
